Chápu, úvodník k druhému dílu našeho retroseriálu Retrogamer se dal předpokládat hned od vyhlášení výsledků ankety o hře, které se dnes budeme věnovat. Jenže jak jinak byste chtěli začít? „Chyť je všechny!“? Nebo „Vžijte se do role trenéra ze světa Kanto a napodobte příběh Ashe Ketchuma!“? Ne, nic z toho není tak úderné a nostalgické jako první verše českého textu k titulní skladbě seriálu Pokémon, který společně se všemi těmi 151 japonskými příšerkami (víte, že už jich je dnes na 650?) ovládli na přelomu století velkou část českých dětských srdcí.

Japonci a Američané zažili tuhle vlnu o několik let dříve a jedním z prvních produktů byly také tři hry pro (ještě černobílý) GameBoy – Pokémon Red, Blue a Green (ten však vyšel pouze v Japonsku). Dnešní recenze se zaměří na prvně jmenovanou. Proto nažhavte uši, připravte si Pokébally a otočte kšiltovku kšiltem dozadu, retrorecenze na Pokémon Red začíná!

Příběh hry je hodně podobný tomu ze seriálu, v podstatě je jen okleštěn o všechny vedlejší odbočky známé z putování Ashe. V hlavní roli zde vystupuje malý kluk z Oblázkového města, který se chce stát tím nejlepším trenérem na světě. Jednoho rána se přeci jenom dočká (konečně dosáhne deseti let), může si u profesora Oaka vybrat ze tří startovních Pokémonů (Bulbasaur, Chramnander nebo Squirtle) a začít cestu za splněním svého snu. Společně s ním, či přesněji řečeno proti němu, vyráží na stejné dobrodružství také vnuk Oaka, který se stane vaším úhlavním rivalem a hned v profesorově laboratoři svedete první z mnoha soubojů. Od té chvíle vám již zbývá jediné – porazit osm trenérů na místních stadionech, získat jejich odznaky a pak uspět v lize šampionů v Indigové nížině. Zní to jednoduše? Možná ano, ale několik desítek hodin hraní to zabere...

Samozřejmě, nebudete jenom sbírat odznaky a potom vyhrajete nějakou ligu, to by žádné terno opravdu nebylo. Při putování toho zažijete opravdu hodně: prohledávání vysoké trávy a chytání nových Pokémonů (těm bych rád věnoval samostatnou kapitolu), souboje s dalšími trenéry náhodně rozmístěnými na cestách, chytání Pokémonů na udici (ne, vážně!), prozkoumávání různých jeskynní, bojovat se zlými Rakeťáky... Je toho v nabídce opravdu hodně, všechno se mi určitě vyjmenovat nepodaří. Na druhou stranu, většina z toho je silně ovlivněna vůlí vývojářů a tak musíte dodržovat nalajnovanou osu celé hry. Tím chci naznačit, že se nemůžete jen tak náhodně rozhodnout podniknout výlet z Vermilion City do Lavender Town, protože Route 12 blokuje spící Snorlax.

Proto musíte zvolit jinou cestu, jenže na tu zase potřebujete HM01 – Cut, který můžete získat pouze na lodi S.S. Anne, která kotví v přístavu ve Vermilion City... Některé věci jsou zkrátka v Pokémon Red předem nalajnované a musíte se držet předem daného pořadí. Na druhou stranu, vykoumat někdy další postup je opravdu makačka, protože čas od času se dostanete do situace, kdy nemůžete dál. A kdo si má v tu chvíli vybavit, že třeba před dvěma hodina minul jeden zničitelný stromek, který už dokážete zničit? V takových chvílích se opravdu vyplatí získaná mapa od sestry vašeho rivala. Tu totiž lze procházet přesně v pořadí, jakým máte v příběhu postupovat, což dokáže v určitých chvílích zachránit život.

Ale ani po získání všech odznaků a vítězství v lize šampionů pro vás hra nemusí skončit. Po titulcích si totiž můžete nahrát novou uloženou pozici (ta se uloží hned po závěrečných titulcích) a buď se jen tak potulovat nebo se konečně pokusit chytit naprosto všechny Pokémony. Je tedy pravda, že v takových chvílích už hodně záleží na vašem zbláznění do celého značky, protože neděláte nic jiného, než že pobíháte po světě Kanto a snažíte se pochytat ty Pokémony, které jste nechytli dříve... Což už taková zábava jako singleplayerová kampaň v mých očích není. Ale ani ta kampaň občas není taková zábava, dost často se dostavuje frustrace, třeba když se chcete rychle přesunout a neustále na vás vyskakují divocí Pokémoni. Nebo když delší dobu děláte neustále to samé dokola – jdete, souboj, jdete, souboj, návštěva střediska, jdete, souboj, jdete, souboj, středisko...

Pokud bych chtěl Pokémon Red zaškatulkovat do nějakého žánru, zřejmě bych po chvilce přemýšlení řekl RPG. A upřímně to docela sedí, protože si hodně zjednodušeně jako jakýsi šéf udržujete partu Pokémonů a bojujete v soubojích jeden na jednoho proti ostatním trenérům. Každý Pokémon si může pamatovat až čtyři útoky zároveň, má vlastní úroveň, sbírá z vítězných soubojů zkušenosti,... no zkrátka klasické RPG mechanizmy, jen trošičku poupravené. V jednu chvíli u sebe můžete mít až šest Pokémonů, zbytek se automaticky transportuje do počítače maniaka Billa, kde si je také pomocí připojení z kteréhokoliv střediska v Kanto můžete spravovat.

Boje probíhají podle jednoho a toho samého systému. Začne souboj, vy a soupeř do akce povoláte Pokémona a od té chvíle vše probíhá v tahovém režimu. Každé „kolo“ máte na výběr čtyři možnosti – buď zaútočíte pomocí vybraného útoku, použijete předmět z inventáře, vyměníte Pokémony nebo utečete (tato možnost ovšem funguje pouze při soubojích s divokými Pokémony a nemusí vždy vyjít). Každý útok potřebuje ke svému provedení jeden Power Point (představte si to jako takový druh many), jejich počet je pro všechny pevně stanoven. Získat je můžete buď pomocí předmětů nebo v Pokémoním středisku, kde se konec konců vyléčí celá vaše parta. Sestra Joy pochopitelně nechybí, jen se do ní nemůžete zamilovat.

Teď bych se rád zkratkovitě zmínil o zkušenostních bodech a evolucích Pokémonů. Každý Pokémon, který se alespoň nějakým způsobem zapojí do boje (klidně i tak, že bude chvíli stát proti nepříteli), získá po zabití... vlastně to není zabití, ale omdlení... soupeřovy příšerky určitý počet zkušeností. Stejně jako v několikrát zmiňovaném seriálu se Pokémoni mohou vyvíjet a to pomocí tří základních cest. První z nich je ta nejjednodušší, pouhým dosažením požadované úrovně. Další už je daleko sofistikovanější, k vývinu určitých druhů je zapotřebí speciálních kamenů, které na něj musíte použít. No a třetí způsob, ten je nejtěžší a také „nejhorší“, Pokémon se totiž vyvine pouze pokud ho vyměníte s jiným živým trenérem. Což mi přijde jako dost drsný způsob. Ztratíte dlouho piplaného Pokémona a vašemu kamarádovi se ještě vyvine...

Několikrát jsem v předchozích odstavcích zmínil předměty, teď se o nich rozepíši trošičku podrobněji. Součástí vašeho herního já je také batoh o zhruba dvaceti místech, ve kterých si budete skladovat předměty různého použití. Uzdravovací předměty, předměty pro postup hrou nebo různé typy Pokéballů, to všechno budete muset sebou tahat. Většinu předmětů si můžete pořídit v obchodech (peníze získáváte za vyhrané zápasy), někdy je najdete jen tak rozházené po jeskyních nebo trávnících. Některé z nich jsou dokonce neviditelné, takže k jejich hledání musíte využít Itemfinder (stačí chytit minimálně třicet Pokémonů). Ale opravdu se podobné hledání vyplatí, občas narazíte na velmi dobře zpeněžitelný Nugget, někdy na Rare Candy, který libovolnému Pokémonovi zvýší úroveň.

Jedny z nejdůležitějších předmětů, které nikde nemůžete koupit, jsou speciální útoky. Dělí se na dvě hlavní kategorie – TM (Technical Machine) a HM (Hidden Machine) – a daleko zajímavější jsou HM, které musí vaši Pokémoni umět, abyste mohli postupovat dál. Například pomocí nich musíte zničit strom, přeplavat jezero, posunout těžký kámen,... Zkrátka slouží k překovávání překážek, které vám brání k další cestě a se kterými jako normální člověk nemůžete nic udělat.

Inventář je také jedna z největších věcí, která mi na Pokémon Red nejvíce vadí. V podstatě jde o pouhý seznam věcí, které máte u sebe a při větším počtu předmětů nemáte šanci zjistit jejich účel. Navíc mi přijde pouhý takový seznam strašně nepřehledný, další verze už tuto pasáž vyřešily daleko lépe, jenže to už je jiný příběh...

Alespoň kratičká zmínka o grafice a ozvučení. Musím uznat, že černobílá grafika stařičkého GameBoye sice nemá v porovnání s dnešními handheldy absolutně žádnou šanci, ale pro potřeby Pokémon Red bohatě vystačila. Jen kdyby ten vzhled Pokémonů v herním menu byl o něco bohatší, protože zde je jejich vzhled omezen jenom na jejich typ. No a co se týče ozvučení, osmibitovou hudbu mám rád a ani zde jsem nebyl vyloženě zklamán (zvlášť když nechybí mnoho melodií ze seriálu), jen z toho ozvučení samotných Pokémonů občas bolí hlava... Většinou jde totiž o takový velmi hlasitý sled zvuků, něco jako „růá“ nebo „bróů“, nic převratného. Ale na dobu svého vzniku a na stáří platformy (tehdy už bylo GameBoyi ctihodných sedm let), slušné.

Vážené dámy a pánové, máme tady závěr druhého dílu retroseriálu Retrogamer a také jedno velké přiznání. Abych byl upřímný, i já na přelomu století podlehl Pokémonům a patřil jsem mezi hodně velké fanoušky. Sbíral jsem nálepky do alb, pravidelně jsem sledoval seriál (dokonce jsem si ho i natáčel!), někde se mi tu válí několik balíčků Trading Card Game... Zkrátka jsem byl do celého tohohle světa pořádně zažraný a tak jsem měl radost, když jsem si mohl zrecenzovat Pokémon Red. Taková příjemná nostalgie, to vám teda povím. No nic, čas tuhle recenzi nějak zrekapitulovat.

Pokémon Red není ani po těch letech vůbec špatná hra. Jako samozřejmě, ráda hráče občas frustruje, postrádá barevnou grafiku a někomu může vadit neustálé opakování stejného konceptu (chůze, boj, chůze, boj, atd.) jako na kolovrátku, ale pokud jste býval fanouškem Pokémonů nebo jím ještě jste (nebo právě začínáte), rozhodně si stojí za to Pokémon Red vyzkoušet. Minimálně pokud chce být těmi nejlepšími, jako nikdo před vámi...

Pro březnový díl tu opět máme v nabídce dvě hry a upřímně, o vítězi je zřejmě rozhodnuto už teď. V březnu 1996 se totiž na japonském a americkém trhu objevil první díl Resident Evil, což je podle mě velmi slušný kalibr a rozhodně svými kvalitami stojí za znovuzrecenzování. Takže bych byl rád, kdybyste v komentářích hlasovali pro tuto hororovou survival akci. Mimochodem, tou druhou hrou je Super Mario RPG: Legend of the Seven Stars, ale to už uvádím jen tak z povinnosti. Doufám tedy...