Titanfall… Občas si říkám, proč se na tuhle hru těší tolik lidí. Může za to fakt, že půjde o střílečku? Nebo snad to, že se o něm mluví jako o titulu, který konečně sesadí už notně vyčpělé Call of Duty? Nebo za to mohou pánové West a Zampella, kteří byli před necelými čtyřmi lety odejiti z vedení Infinity Ward? Nebo snad ti roboti? Ať už je správnou odpovědí jakákoliv z těchto možností nebo snad nějaká jiná, faktem zůstane, že středeční spuštění uzavřené betaverze na Xbox One a počítačích způsobilo takovou malou revoluci. Vrhla se na ni spousta lidí a když už někdo neměl to štěstí, tak alespoň sledoval streamy na Twitchi (viz sledovanost během prvního dne). O víkendu jsou dostal příležitost se do této akce zapojit také a pokusit se tomu celému přijít na kloub.
Ještě předtím, než se po hlavě vrhnete do multiplayerových bojů, můžete absolvovat rozsáhlý nepovinný trénink. Vskutku doporučuji si jej alespoň orientačně projít, neboť se dozvíte nejenom takovou tu klasiku, jako „jak se hýbat, jak skákat nebo že to, co máte v ruce umí střílet náboje“, ale i mnoho pokročilejších prvků. Tím mám na mysli běhání po zdech, dvojitý výskok nebo ovládání svého Titána. Skvělé je, že si všechno osaháte nejenom pěkně v klídku, ale i v simulovaném bojovém režimu proti umělé inteligenci.
Ta vás koneckonců bude doprovázet po celou dobu hraní. A tím teď nemyslím automatické ovládání Titána, o němž se zmíním později, ale zcela obyčejné vojáky. Při jakékoliv hře totiž na obou stranách (ICM a Milice) bojují nejenom samotní hráči (těch se do jedné hry vleze až dvanáct; šest na každou stranu), takzvaní piloti, ale i podpůrné jednotky. Jejich inteligence a schopnosti se sice až nebezpečně blíží nule, nicméně jsou příjemným zpestřením. V neposlední řadě je to milý bonus k vašemu skóre.
Zatím dostupné herní módy nemají čím překvapit, každý přeci zná Team Deathmatch (Attrition) nebo Domination (Hardpoint Capture). Pouze Last Titan Standing v sobě skrývá nějaký ten nápad, místo posledního živého hráče se hraje na posledního „žijícího“ Titána. Společně s vámi doufám, že se autoři pro plnou verzi pochlapí a nabídnou i něco méně provařeného. Nepřekvapí ani výběr a úprava hráčova vybavení, máte u sebe primární a sekundární zbraň, anti-titánskou zbraň (těžký kulomet nebo raketomet), svoji speciální schopnost, granáty, dva perky a to je všechno. Podobným způsobem lze upravovat i výzbroj Titánů, ale to až od desáté úrovně.
Killstreaky zde svým způsobem nahrazují speciální jednorázové karty, poskytující nejrůznější bonusy. Můžete tak například získat lepší parkurové schopnosti, rychlejší regenerování Titána, delší trvání jeho ochranného štítu a podobně. Tato zvýhodnění ovšem společně s vaší smrtí nebo koncem kola zanikají. Nové karty získáváte během hraní a s sebou si můžete vzít až tři. O zbraních toho nemám příliš mnoho co říci, jsou tu útočné pušky, samopaly, brokovnice, sniperka,… cokoliv vás napadne. Speciálně bych se však rád zmínil o jedné konkrétní pistoli, která je opravdu unikátní. Sama totiž zaměřuje. Ne, to není vtip, to je fakt.
Stačí mířit správným směrem, chvíli počkat a náboje si už samy najdou správnou cestu na nepřítelovu hlavu. Obyčejným vojákům stačí jedna, pilotovi pak tři. Zní to celkem jednoduše, ne? Chci říct, teď si asi představujete, že všichni pobíhají jenom s ní. Ale ne, nebojte se, zaměřování chvíli trvá a protivník má dostatek času na reakci. Během několikahodinového hraní jsem tak na nějaký přehnaný počet hráčů využívající tuto věcičku nenarazil.
Ale dost řečí o obyčejných zbraních, pojďme si pořádně rozebrat tu nejlepší a zároveň největší – vašeho robota Titána. Čas od času si jej můžete povolat na bojiště a nechat jej ovládat buď umělou inteligencí nebo do něj vlézt a převzít plnou kontrolu. Druhá možnost je pochopitelně o dost atraktivnější. Máte daleko silnější zbraně, mnohonásobně více životů a pokud se vám někdo připlete pod nohy, bez milosti jej rozšlápnete. To navíc není vše, stejně jako samotní piloti mají i Titáni své vlastní speciální schopnosti (jako magnet zachytávající nepřátelské střely, případně otrávenou kouřovou clonu) nebo perky (třeba rychlejší regenerace štítu, malý nukleární výbuch při zničení, atd.).
Rozhodně si nemyslete, že pokud jste uvnitř Titána, jste nezničitelný a nezastavitelný tank. Nad ostatními sice máte pochopitelnou výhodu, přesto vás mohou vcelku rychle a jednoduše zlikvidovat. V takové chvíli se chtě nechtě musíte nouzově katapultovat a na svého plechového miláčka si zase několik desítek vteřin počkat. Doba čekání však není fixní a lze ji krom různých bonusů nebo karet krátit i likvidací nepřátel.
A jak se vlastně Titanfall hraje? Inu, je to hodně akční, dovolil bych si říci, že čas od času skoro až psycho záležitost, ta „inspirace“ Call of Duty je tam více než znatelná. Takřka neustále sprintujete po mapě, běháte po stěnách, skáčete na normálně nepřístupná místa, zároveň s tím střílíte po všem živém (či robotickém) a pokud to náhodou nevyjde, pár vteřin si počkáte, případně kouknete na killcam a jedete zase všechno od znova. Zkrátka nic převratného.
Na druhou stranu si již teď troufám říci, že nabízí variabilnější zážitek než produkt vydavatelství Activision. Přeci jenom, máte tu tu parkurovou složku, speciální schopnosti, umělou inteligencí ovládané vojáky a v neposlední řadě samotné Titány a vše s nimi související. Samozřejmě, mohlo být ještě lépe, namátkou mě napadá zničitelné prostředí nebo alespoň průstřelnost různých materiálů. Ale to máme holt smůlu.
Kdybych tedy měl nějak nesumarizovat vše, co jste si právě mohli přečíst, napsal bych zhruba něco takového: multiplayer Titanfall si bere spoustu prvků z Call of Duty, přimíchává k tomu několik svých vlastních a výsledkem je poměrně chutný koktejl. Respawn Entertainment zkrátka nejsou učni Jirky Babiců a jestliže vás baví akční styl dnes již vlastně konkurenční série, měli byste být spokojeni. Můj šálek čaje to sice není, nicméně musím připustit, že jsem se vcelku bavil. A to je hádám to nejdůležitější.
