Duna je strategická PvP hra pro 2-4 hráče, ve které se každý chopí jedné z mocností a pokusí se o nadvládu nad Dunou. Jedna hra vám zabere možná tak hodinku, ve dvou klidně i polovinu toho času. Na obale je sice 14+ věk, ale to neznamená v této době už nic. A protože je každý hra tak dynamická, bez zdržování jdu do recenze.
Zpracování komponent je na výborné úrovni, velitelé jsou všichni z toho nového (2021) filmu, žetony i deska vypadají krásně, koření je spousta a pravidla jsou také lehce čitelná a pochopitelná. Podtitul Duny je Hra o dobývání a diplomacii (pěkně samá Déčka, já aliterace adoruju), ještě bych k tomu přidal „dynamická“, aby to bylo komplet, protože na nikoho se moc nečeká, kola jdou jedno za druhým a než se nadějete, jeden z vás má tři pevnosti a vyhrává. Někdy se můžete trochu zaseknout, když je moc bojů a vy se snažíte vymyslet, jak takticky zahrát 4 karty ve třech bitvách, ale protože každý výsledek ovlivňuje všechny ostatní hráče, nikdo se nenudí a každý bedlivě sleduje i boje, kterých se sám neúčastní. To je největší plus celé hry, jak ne-nudná je každá její vteřina, každý její tah.
Hra probíhá v několika málo přehledně zorganizovaných kolech, rozdělených na fáze – ze začátku sbíráte síly, rozmisťujete jednotky a snažíte se obsazovat pevnosti či posílat jednotky k výronům koření. Následuje boj, během kterého se proti sobě postaví vždy dva hráči, na tajňačku vyberou velitele, zbraně a obranu z bojových karet, pak poměří své síly. Pak ti, co na mapě po bojích zbydou, posbírají koření a jde se na další tah. Jednoduché, rychlé, a žádné moc velké prostoje, pokud nehrajete první hru samozřejmě, protože se musíte trochu pokochat. V prvních dvou kolech nemůže nikdo zvítězit, pouze sbírat síly, a v kolech 3-5 se snažíte vyhlazovat síly nepřátel, obsazovat pevnosti a získávat suroviny tak, abyste na konci kola drželi pevnosti tři. To je základní vítězná podmínka – kdo na konci 3., 4. či 5. kola drží tři pevnosti, vyhrává. Pokud není v pátém kole tato podmínka splněna, vyhrává nejbohatší hráč. Protože je Duna sice obrovská, ale vaše futuristické jednotky rychlé a koření vzácné, málokdy se stane, že jste v klidu bez boje víc jak jedno kolo. Ze středového pole se dá prakticky všude dostat na jeden tah, a to včetně pevností. K vítězství se dá dojít několika způsoby a během našich her jsme jich zažili hned několik – začínat agresivně nebo vyčkávat na příležitost k úderu, obojí se nám povedlo. Je důležité hrát na silné stránky frakce, kterou máte, ale i vybočení ze stereotypu se může setkat s nečekaným úspěchem. To mě přivádí k jednomu zásadnímu bodu, a to je vyváženost jednotlivých frakcí.
Nejvíc OP frakce za nás byli zrádní Harkonnenové. Většinu odehraných her jsme byli ve třech, a tak jsme je na posledních pár vypouštěli, a bylo to mnohem vyrovnanější, než když je někdo měl. Mechanika zrádců je neskutečně silná, a to, že si před každým boje můžou najít dalšího a vyměnit, je brutální a vedlo až k tomu, že jsme to nejdřív domácím pravidlem snížili na „jednou za fázi“, pak se s nimi přestali hrát úplně. Několikrát se stalo, že zrádce přišel do hry v naprosto klíčovém okamžiku (poslední kolo, kdy šlo o poslední pevnost, oba hráči kontrolovali 2 další) a rozhodl o vítězství. Byl to epický moment, jeden z nejintenzivnějších zážitků, protože je na to malá šance a je to tak vzácné, že ani ten poražený se nemohl zlobit. Ale když si tam naklušou Harkonnenové s tím, že klidně 3-4× za kolo zrádce vymění, bylo to jednoduše moc (ve třech se mohlo klidně stát, že měl Harkonnen v ruce 3 nejsilnější velitele stejného hráče, a tak šel do boje celé kolo jenom s ním, všechny boje samozřejmě bez problémů vyhrál). Nějak jsme jim nepřišli na chuť a jakmile jsme začali hrát bez nich, byly hry jednak vyrovnanější, ale taky intenzivnější a pro nás zábavnější. Nejde jen o to, že si mohou vybírat zrádce, ale taky to, že když prochází balíčkem zrádců, najdou tam jednoho ze svých velitelů, u kterého tedy logicky platí, že ho jako zrádce nedrží nikdo z protihráčů, což je ještě cennější informace. Ale třeba to ve čtyřech není taková spoušť a nebo byla jenom náhoda, že všechny hry až na jednu, kterých se Harkonnenové účastnili (v rukou různých hráčů), vyhráli. Navíc tím, že je to hra také o diplomacii, se můžete proti dominujícímu hráči klidně spojit a zrubat ho tak, že mu nepomůže žádný zrádce.
Duna patří k jedněm z nejlepších PvP deskových her, co jsem letos hrál, je rychlá, přehledná a zábavná, žádné dlouhé prostoje či protáhlá kola, dá se v ní vyhrát i když nevyjde začátek, je moc pěkně zpracovaná a celkově super. Nepřišel jsem ani trochu na chuť Harkonnenům, ale to padá asi na osobní preference a tak považuju za štěstí, že jsme drtivou většinu her odjeli ve třech a mohli jsme je vypustit. Celkově u mě doteď převládá nadšení a silné zážitky, hlavně, když o jednom mém vítězství v posledním kole, kde jsem čelil velké přesile, rozhodl zrádce.
Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Blackfire
