Ankh: Bohové Egypta je třetí ze série PvP her Erica Langa, zahrnující ještě Bloodrage a Rising Sun. Principiálně jsou si dost podobné, ale v mnohém jsou také rozdílné, a proto se na Bohy Egypta mrkneme zblízka. Hra je to kompetitivní, takže minimální počet hráčů jsou dva, Egypt pak unese maximum pěti bohů. Herní doba se liší podle komplexnosti scénářů a počtu hráčů, ale rezervoval bych si klidně i dvě hodinky na jednu partii, s přípravou i pečlivým úklidem.
Stejně jako u mraků dalších CMON her, je i tady za mě jasně nejsilnější stránka zpracování, počet a různorodost figurek, jak všechno vypadá. Každý ze čtyř hráčů se chopí úžasně zpracovaného boha a jeho armády, pak může převzít kontrolu nad jedním či víc ze šesti strážců, rozestavět je po panenské deltě Nilu, a nevyjít z údivu, než do něj někdo jiný šťouchne, že už by se mělo začít hrát. Mapa je rozdělená do několika sektorů pomocí přírodních hranic, svoje jednotky vedete po šestiúhelníkových políčkách. Ta musí být dost velká na to, aby pojmula jak armády, tak hlavně obrovské bohy a monumenty, které v jejich jménu postavíte.
Pravidla nejsou tak složitá, jak se na první pohled zdají (mají přes 30 stran), hráči se střídají na tahu, během kterého provedou maximálně dvě postupné akce. Vedle herního plánu je posuvník, který, jakmile je určitá akce využitá potřebným počtem způsobů, posune žeton události i přesto, že hráč využil zatím jen akci jednu. Ve svém tahu se můžete přesunout, vyvolat jednotky, získat stoupence a nebo odemknout nějakou schopnost Ankh. Podle své strategie můžete tyto akce provádět buď ve svůj maximální prospěch, nebo tak, aby váš soupeř musel spustit událost a ukončit svůj tah dříve.
Proč si musíte dávat pozor, kde stojíte při začátku události, je z důvodu toho, že buď dojde v lepším případě k zabrání nějakého monumentu (u kterého pochopitelně musíte stát), v tom horším k potyčce, ze které nemusíte vyjít jako vítěz. Dobré na monumentech je, že jsou jich tři typy, takže se rozrůstá možnost uctívání a dominance nad regiony, která je dost důležitá. Líbí se mi taky to, že všichni neběhají po mapě jako zběsilí, ale s rozvahou verbují jednotky a stoupence, raději než házet své vojáky do mlýnku na maso po desítkách.
Při hře tří a víc hráčů se před cílovou rovinkou hry dva bohové s nejnižší zbožností spojí pod jednu víru a hrají se společným cílem, což je monoteismus Egypta. To může, pokud nejsou někde opravdu na dně a ostatní nemají gigantický náskok, dost zamíchat s průběhem hry, a leckdy se stane, že tito dva spojenci pak sdílí vítězství.
Hra jako taková je dost taktická a díky spoustě scénářů vystačí na desítky a desítky sezení, které budou dost záživné, zábavné a každé jako nové. Nicméně já mám s Ankhem zásadní problém v tom, že jsou všechny karty bohů v boji úplně stejné a není tam žádný rozdíl, jestli se rube Osiris s Amunem nebo Ra s Isis. Dá se tak strašně lehce předvídat, co protivník zahraje, a už před bojem je někdy rozhodnuto, kdo bude mít navrch, protože o zahraných kartách hráče z bojů předchozích víte. Je to pro mě až nevysvětlitelná slabina, že tam nejsou krom těch základních neutrálních ještě karty pro každého boha unikátní, které by boje nějak oživily. Boje jsou kritickou součástí hry a pro mě zdaleka tou nejslabší. Zde nutno podotknout, že s narůstajícím počtem hráčů jsou boje lepší a mnohem víc se často vyplatí dobře mířená porážka, ale protože jsme hráli zejména ve dvou a třech lidech, bylo to pro mě hlavní mínus.
Ankh mi z celé trilogie her sedl vizuálně nejvíc, ale hratelně nejmíň. Pořád je to nadprůměrná hra, pro kterou nepůjdu daleko, ale zároveň půjdu rozvážným krokem a nezakopnu o práh. Systém uctívání je dobrý, strážci nápomocní a hodně různí, stoupenci dospělí a zralí na obětování. Porovnávat s předchozími třemi díly a říct, že je nejslabší, je asi jako vybírat z tria burger, tatarák a steak, protože do každého z nich se zakousnu s velkou chutí.
Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Blackfire
