Celou dobu, co jsem strávil hraním druhé části ze stále plánované trilogie moderního remake zpracování Final Fantasy VII, jsem nedokázal vyjít z údivu. A proč? Už za pár týdnů na oslavě své životní poutě sfouknu celkem 40 svíček. Měl jsem to štěstí se v původním roce vydání zmíněného SquareSoft klenotu vracet ze školy s představou, jak vkládám lesknoucí se CD do mechaniky PlayStation a měním nudnou realitu za virtuální fantazii. Určitě dobře znáte ten slastný pocit úniku, který i z průměrných videoher dokáže vytřískat plusové body. Miloval jsem ten sladko krutý kreativní vrchol tvorby Hironobu Sakaguchiho, který do FFVII dostal scénář založený na vlastní tragédii – jeho matka uhořela v rodném domě a Hironobu se rozhodl, že svůj dosavadní přístup tvorby scénářů, ve světle ztráty milované rodičky, výrazně přehodnotí. Výsledkem je dnes JRPG ikona, ke které vzhlíží několik generací, a která díky podtitulu Rebirth ožívá v audiovizuální moderně. Proto to, co jsme mnozí v roce 1997 museli nechávat představivosti, náhle ožívá na televizních obrazovkách. Televizory, které dnes nepřipomínají bubny z pračky, ale spíš lešenářské desky, a proto ten výše zmíněný údiv a moje nesmírná chuť vyšťavit obsah Rebirth do poslední možné kapky. Chcete-li vědět víc, než jen to, že druhé dějství reinkarnované sedmičky stojí za všechny peníze, Pojďte si po mém boku sednout na pomyslného Chocoba a já vás stručně provedu jejím světem.
Rebirth začíná přesně tam, kde skončila předchozí část. Nezodpovězené otázky kolem osudu známé party hlavních hrdinů se na vás vysypou v koláži videí, to všechno ruku v ruce s rekapitulací minulých událostí. Proto není vůbec nutné, abyste pro hladké vklouznutí do dějové linky hráli první díl remaku. Ostatně, i já s tímto tvrzením plně souhlasím, město Midgar, dějiště úvodu sedmičky, je spíš jen takový prolog, ta plnohodnotná zábava začíná až po jeho opuštění. Lineární způsob výpravy vystřídá otevřený svět plný možností, kam svůj drahocenný čas investovat, to všechno je poháněné audiovizuálními orgiemi. Skutečně, před spuštěním recenzentského vzorku jsem čekal vysokou technickou kvalitu a snahu ohromit, ale navzdory tomu mě realita gameplaye samotného dokázala šokovat. Final Fantasy VII Rebirth je v časové exkluzivitě a nějaký ten rok bude hra dostupná výhradně pro PlayStation 5. V nastavení si hráč může přepínat mezi režimem upřednostnění vyššího snímkování nebo vyšší grafické prezentace, z čehož jsem já osobně volil ostřejší a mnohem realističtější vizuál. Těžko se mi popisuje ten elektrizující pocit, kdy na vrcholu skály dokážete dohlédnout tak daleko, až vám z toho padne brada do klína. Hlavní dějová linka mi zabrala 40 herních hodin, ale prozkoumat každý kout, záhyb a detail, u toho plnit nálož vedlejších misí a originálních miniher, k tomuto zážitku přidalo dalších skoro 60 hodin. Ani dnes není problém udělat japonské RPG s náplní na 100 hodin, ale mnohem větší problém je udělat to celé jako ultimátní zábavu, na kterou se hráč bude těšit opakovaně. V tomto ohledu je Rebirth, metaforicky řečeno, jako ta nejchutnější káva na světě, která vaše chuťové buňky neomrzí až do závěrečných titulků.
Square Enix si vzal předlohu, rozpitval její vnitřní schéma do posledního digitálního vlákna, a rozhodl se, že pod patronátem úcty k originálu přepracuje všechno od A do Z. Alfou a omegou je, kromě výše zmíněného, pochopitelně soubojový systém a vývoj postav. V první, případě tu máme opět takový mix ryzí akce s částečnou tahovou strategií, kdy máte v rámci party tří hrdinů umožněno zastavit čas a rozdat jim příkazy, nebo je přímo vykonávat. Klíčovým slovem zde je tady kombinovanost. Navazovat útoky, ať už ty magické nebo klasická, nezapomenout na záložní dávkování HP a MP, to je recept na poražené všech úžasných monster (o velikostním rozpětí od nehtu na noze po mrakodrap), které se vaší partě postaví do cesty. Při volbě vyššího stupně obtížnosti se však úspěch měří správným načasováním blokování a využití protikladných elementů (znáte to, na vodu platí oheň…).Výhodou je, že celý tento téměř stohodinový epos může být díky široké nabídce nastavené vhodný i pro méně zkušené JRPG konzumenty. Do těchto dvou stran textu sice nedokážu dostat všechno, co tak obrovská hra nabízí, nicméně to nejpodstatnější už zaznělo a já k té kostře přidám ještě nějaké pomyslné masíčko.
Není sandbox jako sandbox. Kontinent Gaia je svou původní rozlohou tak obrovský, že vývojáři museli přistoupit na jeho rozsekání na sektory. Mezi jednotlivými částmi se většinou přesouváte pomocí originálně zpracovaných zkratek, kde následně samotný pohyb v otevřeném světě realizujete buď na zádech roztomilých Chocobů, nebo po svých (samozřejmě nechybí ani rychlý přesun). Mapa je plný sekundární interakce a pokud náhodou nebojujete, řešíte nenáročné hádanky, věnujete se archeologii či arboristické činnosti, naháníte skřítky, a tak dále až do padnutí únavou v reálu. Jistě, z historie víme, že není problém udělat mapu, vysázet na ní ikonky od výmyslu světa a myslet si, že bude hráče bavit jejich zkoumání jen pro to, že tam jsou. V případě FFVII je však drtivá většina toho tak nesmírně lákavé, že to ignorovat nebudete chtít. Pomáhá tomu skupinová dynamika a vývoj vztahů samotných hrdinů., kteří při interakci s okolím nejsou jen mluvící sochy. Málokdy mám na konci zkoumání kvalit nějaké videohry pocit, že není kde kritizovat.
Každopádně, kdybych měl Rebirth alespoň něco vytknout, jsou to občas ne úplně ideálně se chovající předměty v rámci kulisy, a to hlavně po náhodném kontaktu s pohybem hrdinu. Toto je však výtka, která nemá šanci někoho odradit. Final Fantasy VII Rebirth naplnil, a ještě o kilometry přeskočil, jakékoliv očekávání na remake původní sedmičky. Jedná se o hru, která bude právem definovat současnou generaci herních zařízení, a která zároveň přináší renesanci žánru konceptu, který v roce 1997 jako originál tak masivně popularizovala.
Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Cenega
